Fishermans Oslavany

Píšu, co prožil jsem já i ti druzí. V srdci, na zemi i ve snech. Lidé jsou pro mě nevyčerpatelný zdroj studijního materiálu. Slyším bít zvony – když koukám na řeku. V ovzduší jiskří tisíce perliček – když volá mi kamarád. Cítím chuť jejího ucha – když vzpomenu si na ní. A vidím černocha s hubou od ucha k uchu - když spím a když píšu. Při obojím to slastné ČISTÉ TICHO a tak musím. Posílám Vám - psáno srdcem – jako má úcta k “němým”.

Byl jsem vášnivý rybář a můj syn Áda také. Já poseděl, on neposeděl. Já položil pruty do vidlí a on “tisíce náhozů” prostě “vláčkář” Fakt je, že za dva roky chytání – nachytal více ryb než já za celý život.   Čím více jsem “studoval” mystiku a zákonitosti vesmíru a přírody – tím více mě na rybách bavilo jen být “tady a teď”. Čím dál více mi bylo líto těch “popíchanejch” ryb.   Chodil jsem pravidelně na jedno místo a výhradně SÁM. Vždy jsem věděl, že rybu chytnu. To je CIT, kdy to prostě víte – nikdy to ovšem nefungovalo, když jsem to chtěl někomu ukázat. Chytil jsem tam všechny druhy ryb, které se tam vyskytovaly a zažíval nádherné nepopsatelné chvíle “BYTÍ” a stavů, kterým se říká “TEĎ a TADY”. Cítil jsem je v tý odě a připadalo mi, že jsme kamarádi. Oni tam, já tady a přesto není mezi námi rozdíl. Postupně se mi všechny ukazovaly v celé své kráse. První den, jakoby symbolicky propluly labutě tam a zpět a vždy se velmi významně koukaly a pokyvovaly hlavou. TAM jsedokázal být naprosto nehybný, jako bych nebyl. Myšky mi chodily mezi nohama a ptáci doslova zobali z ruky. Takže nešlo o ryby, ale o souznění s přírodou.   Záběry ryb a jejich boj byl vždy mnohem intenzivnější než kdekoliv na “volné vodě”. Pamatuji jednou na večer……. Pocukávání……… napínání vlasce a pořád nic. “Von na tom leží”. Samozřejmě ležel, protože tak to dělá, je to “lenivec”, lehne a “cucá”, až zůstane prázdný háček. Je to – nádherné “zvíře”. Něco mezi obrovským mlokem a rybou. Nedá se skoro vytáhnout, páč je na svou velikost nesmírně těžký. Jakoby igelitový pytlík naplnění rtutí. Držíte to v ruce a nevěříte, že to tolik váží. A vzhled – nádhera – kdo neviděl – neuvěří.   Oči nahoře, široká tlamička a “klape pusou”, že se leknete. Žlutočerné fleky jak mlok. Vždy jsem “dostal” do páru, a tak vzápětí přišel i druhý. Pokud jsem to ještě neřekl, tak od začátku byla uzavřena dohoda. Všechny ryby jsem pouštěl a CÍTIL jsem, že to vědí, a proto jsem chytal, když jiní týden ani ťuk. Na “MLOKA” jsese nemohl vynadívat, to je boží dílo a lituji ty, což znaj akorát kapra obaleného ve strouhance.   No to jsem ale trochu odběhl. Prostě jsem pořád “šel” a jak říkám, ne dopředu (pokrok), ale vpřed dozadu (prapůvodnost) a začal víc a víc chápat boží zákony. Podotýkám chápat – nikoliv rozumět - coby produkt mozku.   Až přišel den na tý cestě zpět, kdy jsem neměl potřeby chytat dále. Jak říkám, přišlo mi hrozně líto to narušování, ty železné háčky – chlubení. Napadlo mě, co tak “krmit SUMCE”. Toho jsem ještě nechytil a vzdal se té “potřeby”. A tak jsem vyšel na “své” (nic není naše) místo bez prutů, jen s krmením.   Bylo to úžasné místo, kde ryby braly 30 cm od břehu, a vždy jsem si jen představoval tu hloubku pod břehem a často “býval rybou” a projížděl to s nimi. Zkrátím to – POVEDLO SE.   Žral mi z ruky a dokonce se nechal pohladit a při odjezdu se celý vyvalil, aby se mi v celé kráse ukázal. V řece na 4 m široké se vyvalil skoro na 2 metry. Nemohl jsem v tu chvíli ani pochopit, jak se tam.   Syn už se mi delší dobu “posmíval”, že nic nechytám. Mě však bylo tak krásně, jak nikdy – a těžko se to vysvětluje. Dával jsem mu to pomalu. Děti se nemají zatěžovat duchovními poznatky – oni žijí svůj život, kdy prvně zažívají hmotu a v ní SEBE, coby krále hmoty. Postupně a pomalu jsem ho vedl k vyššímu poznání. Už v té době se naučil souznít a měl velké úspěchy – profík - ve 14 letech ho obdivovali, protože vždy věděl, co má udělat. Dlouhé hodiny trávil u vody v samotě, sám se sebou. Vztekalse, trhal, nic nechytil a zrál. Sledoval jsem s dychtivostí jeho “pouť” a zažíval nádherné chvíle jeho zrání. SÁM začal pouštět ryby, SÁM si s nimi začal povídat, SÁM je zdravil, SÁM na vše přicházel.   Přesto jsem neměl odvahu mu říct můj zážitek se SUMCEM. Až jednou večer u ohně – kdy do mě zase šťouchal. Tenkrát kupodivu poslouchal. Dlouho nic neříkal ……...tati, ty bys měl být spisovatel – to je fakt dobrý .……ale měl v sobě mír – bral mě, přece jen jsme dobří kamarádi.   Na druhý večer hrozně pršelo a on se dlouho nevracel. Bylo normálně zvykem, že chytal v dešti za každého počasí – je to přeci profík – pak jen sděloval, kolik a jak probíhal boj a jak to udělá příště a kde našel nové místo. Prostě kulomet a já jako hodný táta zasypán kulkami informací, nedostaje se ke slovu, jen kýval.   Už byla tma a přece jen je to dítě a nám rodičům byl dán CIT, a tak jsem věděl, že bude v místě mého příběhu. Jdu se podívat, jdu ho pohlídat. Mírně foukalo a lilo jak z konve. Ač “starý”, zkusil jsem to bez deštníku, abych prožil, co prožívá on. Připlížil jsem se v nejvyšší tichosti a on tam fakt byl.   Prut na zemi a čupačky nad vodou. Divně se kýval tam a zpět, až jsem měl strach, že tam spadne. Srdce v krku, stál jsem opodál, zamaskovaný v křoví a koukal, co že to dělá. Že by byl až takový blázen, asi jsem mu to neměl přece jen říkat. Teď ho musím pohlídat. Najednou vyjela štika jak noha a “přistála” vedle něj na břehu. Myslel jsem, že se ……. úlekem a on NIC. Pořád se jen houpal. Bez hnutí hlavy, jen položil ruku na štiku a přestal se houpat. Ona sama pomalu, po milimetrech zajížděla zpět do vody.

a vítr přestal foukat, …………….……a přesto mám mokré oči.

Vstal a s upřeným pohledem na vodu říká: "Ahoj štiko".

................................... a bez otočení: "Ahoj tati".